Vesnice Curraj i Epërm


Vesnice Curraj i Epërm

Podrobné informace o vesnici Curraj i Epërm najdete na internetových stránkách o vesnici curraj.info

Curraj i Epërm je odlehlá vesnice nacházející se v severní části Albánie poblíž turisticky často vyhledávaných obcí Theth a Valbonë. Odlehlost je zde opravdu míněna doslova. Pro návštěvníky je jen jediná možnost dopravy: pěšky nebo s pomoci oslů. Cesta sem z nejbližšího trvá města téměř celý den, z toho pěšky v závislosti na fyzické kondici a tíži batohu 3-6 hodin.

Vesnice leží v kraji Kukës (qarku i Kukësit). Údolí je ze tří stran uzavřené horským pásmem Albánských Alp a z jihu Kománskou přehradou. Vrcholky hor obklopující údolí se tyčí do výšky okolo 2000 m a kvalitnější cesty zde neexistují. Vesnice je díky tomu jednou z nejhůře dostupných v tomto regionu. I když byla v minulosti hojně obydlená, její špatná dostupnost a nedostatek práce zapříčinil odchod většiny obyvatel do větších měst, jako je Shkodër (Skadar) nebo Tirana. Někteří pak odešli rovnou do ciziny.

Severní Albánie je jedinou oblastí v Evropě, která si ještě v první polovině dvacátého století zachovala kmenové uspořádání společnosti. Mnoho struktur tradiční společnosti bylo oslabeno za vlády stalinistického režimu Envera Hodži (1946 – 1991), i tak si ale tento region dodnes uchoval řadu specifik. Udává se, že společnost v horách severní Albánie byla rozdělena na celkem 69 kmenů (alb. fis – na základě pokrevní vazby). Obyvatelé Curraj i Epërm patřili ke kmeni Nikaj, který dále zahrnoval ještě obce Lekbibaj, Gjonpepaj a Peraj a několik menších osad a který byl zahraničními cestovateli považován mezi severoalbánskými kmeny za ten nejdivočejší (spolu s kmenem Dushmani). Na začátku 20. století ke kmeni Nikaj patřilo cca 2200 lidí, v roce 1990 měly nikajské obce přibližně 3200 obyvatel, v samotném Curraj i Epërm žilo 623 obyvatel (173 rodin). Komunistická diktatura se snažila vymýtit původní zvyky kmenové společnosti, jako např. zvykové právo (Kanun Leka Dukagjina) zahrnující i proslulou krevní mstu. Albánci nejenom že nesměli cestovat ze své země, ale nesměli se ani stěhovat do jiných okresů v rámci státu. Když ale v roce 1991 komunistický režim padl, většina obyvatel Curraje a dalších odlehlých vesnic se začala stěhovat za pohodlnějším životem do větších měst, kde jsou životní podmínky výrazně lepší, než v horách. Vesnice je tak dnes plná domů, které jsou sice často ještě v poměrně dobrém stavu, jsou ale prázdné. Na fotografiích z minulých let je ještě dobře patrné husté osídlení údolí. V té době zde dokonce stávala škola, vesnice měla také vlastní ambulanci, vodní elektrárnu a kostel. Dnes ve vesnici trvale žije do pěti obyvatel, několik dalších rodin se vrací na léto a přes zimu žijí ve městech.

Není přesně známo, jak dlouho už je údolí obydleno, v každém případě historie osídlení sahá už do období turecké invaze a pravděpodobně ještě mnohem dál. V období turecké expanze špatná dostupnost tohoto místa a odvaha místních obyvatel pomohly vzdorovat turecké expanzi a osmanské struktury zde měly pouze malý vliv. Poslední z minulých režimů, ten komunistický,  sice ve vesnici napáchal nejvíce škod, ale i tak si zde obyvatelé dokázali ubránit mnoho svých základních hodnot. V roce 1967 se místní lidé postavili proti bourání zdejšího kostela, který díky tomu jako jeden z mála přežil až dodnes.

Jak se žilo v Curraji?