Opravy kostela

Obnova kostela v Curraj i Epërm

 

Kostel v Curraj i Epërm má za sebou pohnutou historii. Dle rytin v kamenech obvodových zdí jde o stavbu z roku 1897. Jako jeden ze dvou katolických kostelů v Albánii nebyl za Hodžova diktátorského režimu zbořen, ale byl pouze přestavěn na kino. Komunisté by ho samozřejmě byli zbourali rádi, do Curraj i Epërm se ale naštěstí nedá projet buldozerem. Kostel má i druhé patro, ve kterém bydlel místní komunistický funkcionář. Technický stav kostela není nejlepší, brali jsme to ale jako výzvu a šli jsme do toho.

 

Během léta 2015 jsme za 3 týdny:

  • vyklidili smetí z kostela
  • s pomocí horolezců opravili děravou střechu
  • vytrhali shnilou část podlahy
  • udělali nový podsyp podlahy
  • nahradili shnilá prkna v podlaze
  • oklepali nekompaktní omítku
  • znovu nahodili asi 20 % zdí v kostele
  • kompletně vymalovali
  • naimpregnovali dřevěný strop proti plísním
  • zasklili 11 oken
  • opravili okenní rámy
  • zakryli strop 35 metrů čtverečních velkým baldachýnem
  • odrezili a natřeli obětní stůl, ambon a ostatní výbavu
  • spravili dveře
  • kostel nechali slavnostně vysvětit

 

Opravu kostela naplánoval a řídil Ing. arch Jan Stratílek. Rozpočet akce byl zhruba 30 000 Kč, přičemž 10 000 Kč jsme získali během benefičního varhanního koncertu a zbytek zaplatili sami dobrovolníci Albánské výzvy a naši sponzoři. Na opravu nebyla čerpána žádná podpora z veřejných zdrojů.

Do oblasti bylo třeba dopravit asi 15 m2 zasklívacího plexiskla, asi 50 kg nástrojů, 35 m2 látky na baldachýn, 225 kg cementu, 1000 kg písku apod. Dopravu materiálu zajistilo celkem 7 oslů a 3 koně. Během opravy ochotně asistovali domorodci.

„V Curraji byla jedna neobydlená budova. Byl to kostel, a v době, kdy jsem přijel, byl využiván jako sklad kukuřice. … Currajští se brzy dozvěděli o mém příjezdu. Věděli, že v kostele nic k snědku nenajdeme, a tak nás každý večer jedna z místních rodin pozvala k sobě domů na večeři. Ráno nás každý den navštívil některý z místních mužů a přinesl potraviny na snídani.“
Franz Nopcsa, deník z roku 1908